Z oficiálního webu Febiofest.cz: FEBIOFEST byl založen v roce 1993 nezávislou filmovou a televizní společností FEBIO. FEBIOFEST, který začínal jako akce pořádaná téměř bez peněz, ale s nadšením pro přátele a filmové fanoušky, se během let proměnil ve velký filmový festival, který si ale stále zachovává svůj původní profil a cíl: všechno pro diváka.
Proč ale píši o Febiu a navštěvuji jej já? Protože nabízí na jednom místě a v jeden očekávaný okamžik nejen mainstreem, ale i kinematografii, která není běžně dostupná, rozdělenou do několika tematických sekcí, např. Asijské panoráma, Latinskoamerické panoráma, Nový polský film, Jiný břeh apod. Kdo však chce jít na mainstreem, má za rozumnou cenu (79 Kč v roce 2010) možnost zejména v sekci Made in USA.
Osobně mi vyhovuje i lokace v Praze (i když druhý břeh Vltavy bych uvítal;) a technické zabezpečení - online nákup a vstupenku, kterou si mohu vytisknout nebo poslat na mobil považuji v úvodu 21. století za samozřejmost, ale zdaleka ještě není. Před filmem není tuna reklam a sály jsou dostatečně veliké, aby se tam člověk dostal. Super jsou i debaty po některých filmech - kvalitativně ani kvantitativně se to nedá s Jedním světem srovnat, ale přece jen uvádím jako pozitivní přínos.
Nevýhodou je, že lokace festivalu do multikina znamená, že lidé šustí popcornema srkají colu.
Febiofest v letech
Na této stránce jsou zopakovány mé dojmy z promítání jednotlivých filmů, pouze je to hezky na jednom místě, aby zájemci mohli tyto stránky najít, i když na hlavní stránce moje minirecenze odrotují do hlubin času. Febiofest 2016 - min 1 film Febiofest 2010 - 12 filmů; průměrné hodnocení 6,33/10 Febiofest 2009 - 8 filmů; průměrné hodnocení 6,25/10
Febiofest 2016
Teď správně, potom špatně (festivalový název)
Originální název: Jigeumeunmaggogeuttaeneuntteulrida
Anglický: Right Now, Wrong Then
Pár herců, pár lokalit, dialogy. Komorní zážitek, úsporný scénář, protože o naraci tady opravdu nejde. Spíš o pocity, dojmy, zajímavé charaktery, sympatická hérečka. Jeden z mála jihokorejských filmů, kde nikdo neumře a ani jinak moc nelomcují srdcem diváka, což kvituji. Dvě hodiny jsou moc, prostě mi přijde, že bych je mohl strávit i lépe. Hodnocení filmu je ale opravdu silně subjektivní záležitost. 55 %. CSFD
Febiofest 2010
Vybral jsem si letos 12 filmů z cca 200, resp. vybral jsem ještě o tři více, ale z nejrůznějších důvodů jsem tři vynechal.
Promítalo se opět na Andělu, pouze se změnil provozovatel kina (CineStar místo Village). Lístek zůstal na 79 korunách. Web zůstal víceméně beze změny, je dostačující, jen škoda, že lidé více o filmech nediskutují. Oceněné filmy Febiofestu 2010 (viz ceskenoviny.cz)
Muži, co zírají na kozy (7/10)
Na úplný závěr festivalu jsem si dopřál klasický komerčňák - anglicko-americký film Muži, co zírají na kozy (The Men Who Stare at Goats, CSFD). Film má mnohem hezčí obal, než vnitřek. Český název evokuje úplně něco jiného, než o čem film je a lze se jen dohadovat, jak vysoko česká distribuce při překladu skákala radostí :) Další mašličkou je hvězdné obsazení: George Clooney (mraky filmů, pro mě asi zejména Dannyho parťáci), Jeff Bridges (řada filmů, proslaven by Big Lebowski), Ewan McGregor (řada filmů, pro většinu fanoušků ale především mladý rytíř Jedi z nové trilogie Hvězdných válek), Kevin Spacey (řada filmů, pro mě Pan herec ze snímků Americká krása a Sedm), Stephen Lang (samozřejmě znáte z Avatara) a Robert Patrick (pěkně nám ztloustl a trochu zestárl, ale pro mě je to navždy T1000).
Trochu jsem se nechal unést herci, ale ono je to skutečně to nejlepší - zvlášť když vidíte šedivějícího Cloonyho jako štramáka o 20 let mladšího - holywoodská maskérna je fakt dobrá ;) Co se týče příběhu, nápad není špatný (mimosmyslové vnímání a alternativní postupy boje se skutečně za druhé a pak i studené války zkoumaly na obou stranách Berlínské zdi), ale zabíjení koz myšlenkou nebo hippies vtipy na celovečerák nestačí. Párkrát se fakt zasmějete, jinak ale nic nečekaného. Berte to jako komedii, kterou si dáte z DVD doma v obýváku nejlépe ke skleničce, do kina je to škoda peněz.
Díra (5/10)
Iránský film Díra (Chaleh, CSFD) je hodně rozporuplný. Někdo v něm uvidí odkazy dávných filmařských mistrů, někdo se unudí k smrti - a oba tyto extrémy jsem viděl. Je pravdou, že těch 100 minut se dá asi strávit lépe, záleží na osobních preferencích. A tak většinový názor bude znít asi jako komentář Tannera z CSFD: Film o chlápkovi, který se živí tím, že opravuje auta, která se poškodí tím, že najedou do díry v silnici. Třebaže tento námět poskytuje dost prostoru pro zajímavé zápletky s posádkami aut, divák se jich příliš nedočká. A když už, tak poměrně povrchně. Zase se mu ale dostane příležitosti sledovat snad desetiminutové holení chlápka. Konec to docela zachraňuje, ale přesto se mi bude v paměti tento film pojit hlavně s jedním substantivem: nuda. Možná se mi v tom zkrátka nechtělo v daný moment hledat víc, než co tam bylo.
Také jsem myslel, že se dozvím o Iránu víc. A o lidech, kteří tam žijí. Projíždějící posádky jsou skutečně jen omezeným zdrojem interaktivity, o kterou stejně hlavní hrdina nejeví moc zájem a tak se toho divák moc nedozví. Může tak akorát čekat, zda se objeví držitelka tajemného hlasu za závěsem..
Co si myslíte vy?
Ajami (8/10)
Poslední den Febiofestu jsem viděl nálož tří filmů. Prvním z nich byl německo-izraelský snímek Ajami (Ajami, CSFD). Nejdřív jsem chtěl něco o filmu napsat sám, ale pak jsem zabrousil na CSFD a viděl tam tento komentář uživatele Bubble74: Skládání mozaiky několika příběhů se zařadilo k divácky oblíbeným jak již dokázal například Oskarem ověnčený Crash. Ajami bazíruje na stejném pojetí. Je to obdivuhodný debut dvou mladých režisérů, i když ne přímo typický zástupce izraelské kinematografie. Představuje nám arabské muslimy a křesťany, žijící v jedné čtvrti Jaffy. Jejich tragické osudy můžou být považovány za zobrazení dnešního nemilosrdného světa, plného rasové nenávisti, kdy už dobro nemá šanci zvítězit nad zlem, protože už se nikdo neptá kdo je zlý a kdo dobrý. Zůstává jen odpověď, že doplácí hlavně ti nevinní.
A musím s tím souhlasit. Příběh několika obyvatel Jaffy (městská část Tel-Avivu, druhého největšího města Izraele a řadou států chápáno - IMHO asi i správně - jako hlavní město) nefilosofuje o střetu Izrael-Palestina, ale vypráví o normálním životě několika Arabů. Tento "normální" život je však plný zločinu, nenávisti, segregace, rasismu, korupce a beznaděje. Na druhé straně jsou tam pozitivní lidské emoce, láska, nejen partnerská či milostná, ale i k rodině, která je na Blízkém východě obzvláště silná.
Film je skutečně rozsekán do epizod, ale trochu prvoplánově a i když to na Tarantinových Historek z podsvětí, kterými se mladí autoři Scandar Copti (1975) a Yaron Shani (1973) evidentně inspirovali, samozřejmě nemá, dá se film označit jako takové blízkovýchodní Pulp Fiction. Zajímavé je, že oba režiséři (Palestinec a Izraelec?!) si napsali i scénář a Copti si ve filmu i zahrál. Film není nejveselejší, ale působí věrohodně, až dokumentárně, život není všude jako peříčko.. Co si myslíte vy?
Soudce (3/10)
Vždy se zájmem jdu na snímky sekce asijského kina, ale je to velká loterie. Čínský snímek Soudce (Touxi, CSFD) je inspirovaný podle skutečné události a měl ukázat problematiku čínského soudnictví, vězeňství, korupce, osudy různých lidí s různým pohledem na stejnou věc. Hlavními hrdinami jsou soudce a obviněný muž za krádež dvou aut. V Číně to před deseti lety ještě znamenalo trest smrti. Popis děje slibuje zajímavý snímek, který měl ukázat soudnictví a morální otázky viny, neviny, hodnoty lidského života a podobně.
Popravně řečeno, jestli to ukázal, nevím. Prvních čtyřicet minut bylo zaplněno dějem tak ze třetiny, zbytek jsou dlouhé záběry na lidi potácející se depresivním životem. Rozhodnutí opustit kino padlo ještě před tím, než se mi udělalo špatně, zejména z pomalosti a celkové depresivnosti snímku, na který jsem tentokráte nebyl naladěn a tak dojem i hodnocení filmu je tentokráte obzvlášť subjektivní.
Pokud má někdo jiný názor na snímek (na webu Febiofestu hodnotili jen dva diváci a oba 100%, nechápu), sem s ním. Ale i na CSFD vnímají snímek pozitivně, takže možná to nesedlo jen mně.
Měsíc (9/10)
Film Velké Británie Měsíc (Moon, CSFD) byl snad jediným zástupcem žánru SF na Febiofestu. Popravdě jsem jej tam ani nečekal, ale jeho zařazení mě potěšilo. SF staré školy, bez laserů, výbuchů a hřmotných efektů dokáže ještě oslovit. Hlavním hrdinou této komorní SF je pracovník těžařské společnosti Sam, který je jediným živým obyvatelem lunární základny starajícím se o kombajny na nějakou měsíční rudu (zdroj energie). Velice to připomínalo harvestry z her o Duně :) Společnost dělá Samovi pouze inteligentní počítač, kterého pěkně namluvil Kevin Spacey. Sam to má "za pár" a má se po třech letech vrátit na Zem k rodině. Něco se však zvrtne..
Mohl bych zde odvyprávět celý děj, ale to by mě čtenáři asi nepochválili. Faktem je, že tušit pointu začnete poměrně brzy, ale přesto vás baví sledovat, jak záplatku odkrývá hlavní hrdina (kvalitně hraje Sam Rockwell) a přemýšlíte, co se ještě v kulisách ne daleko klasického hororu může stát, protože vše podkresluje podmanivá hudba Clinta Mansella. Příjemně překvapí postava robota, který konečně není vraždící magor, ale hodnověrný automat se slušným AI.. Závěr je trochu překvapivě pozitivní a nerealistický, na druhou stranu depresivních konců bylo na Febiu až dost.
Film normálně běží v distribuci, takže navštivte nějaké menší kino, třeba Aero (nejen, že stačí, ale ono se dokonce k filmu hodí) a užijte si SF ve starém stylu. Co si myslíte vy?
Li Tong (6/10)
Sám jsem film Li Tong neviděl, takže je tu historicky první externí recenze od Lucky ;o) Na CSFD se ještě neobjevil komentář k čínskému filmu Li Tong s dětmi v hlavní roli, a tak snad první střípek dojmů z něj přijde čtenářům HarryhoInfo vhod:)
Příběh se odehrává v Pekingu a mezi jeho hlavní dva cíle bych zařadila jednak prohlídku města jako takového (ve své kráse, ale i chudinských čtvrtích) a za druhé mi přišlo stěžejní poukázání na rozdíly mezi sociálními vrstvami, které jsou ve filmu reprezentovány jednak dvěma malými hrdiny: ztracená Li Tong, která pochází z bohaté rodiny a chlapec, který jí pomáhá se dostat zpět domů, je naopak zvyklý každodenně žebrat o jídlo. Ukazuje nám nezájem a neochotu pomoci druhému lidí velkoměsta, ale i výjimky v podobě pána s čajovnou – v této scéně se mi líbilo, jak se chlapec snažil “zachovat dívčinu tvář”, aby ona nebyla ta, co žebrá o jídlo a pití, ale sama neobstála a nechala si až nevychovaně dolévat čaje a na závěr by ráda i větší šálek. Po různých peripetiích se za pomoci chlapcova otce dostává Li Tong zpět domů, ale o americký happy end se nejedná, jednak na ni doma nikdo nečeká (její rodina je very busy) a zklamalo mě, že i přes zkušenost, kterou jí tento den dal se až tak nepoučila, nezměnila – sice chlapci poděkovala, ale nepozvala ho dál, nenabídla mu svůj penál a pastelky, o které tak stál. Rozmazlený spratek holt asi potřebuje vícero lekcí:) Film neodhaluje nic až tak objevného, ale nudit se nebudete a 80 minutová prohlídka Pekingu uteče jako voda.
Poslední dny Emmy Blankové (7/10)
Pokud bych nechtěl moc přemýšlet, řeknu, že film Poslední dny Emmy Blankové (De laatste dagen van Emma Blank, CSFD) je prostě divný. A byla by to pravda. Ale ono je to i něco víc. Tentokráte popisek Febiofestu filmu docela sedí. Jiné filmy Alexe van Warmerdama jsem neviděl, ale zdá se, že je to schopný filmař - nejen, že film režíroval, on jej i napsal, složil hudbu a zahrál si v něm - psa. Ulítlých věcí je ve filmu vícero, ale postava psa je skutečně originální. Jak sdělil režisér na besedě, původně zápletku napsal jako divadelní hru. Postavy nejsou vykresleny příliš podrobně, ale žádná z nich není holywoodsky černobílá. Nevadí to, protože celý film stejně nemáte komu "fandit". Despotické ženě libující si ve formální nadřazenosti nebo bandě poklonkujících členů rodiny, kteří jak supi čekají, až matka zemře, aby se mohli vrhnout na její majetek? Film tak upozorňuje na rozklad evropské morálky a významu rodiny.
Vynález lhaní (6/10)
Na první pohled zajímavá myšlenka - utopický svět bez možnosti lhát (až na jednu výjimku, kterou je náš hlavní hrdina). Jenže na pohled druhý již film Vynález lhaní (The Invention of Lying, CSFD) musí obsahovat něco víc, než vtípky založené na tom, že lidé říkají věci, které by jinak nikdy neřekli. Něco víc není ani banální a těžko uvěřitelná love story. Dlouho jsem neviděl materialističtější film - šlo o záměr nebo si toho autoři ani nevšimli? Z konceptu pouze lehce vyčnívá část filmu věnující se pojetí Boha v dané utopické společnosti. Je ale víra vůbec kategorií pravdy a lži? Může víra v posmrtný život degradovat sebevědomí a relativizovat smysl lidského života? Potenciál této části filmu zůstal nevyužit, příběh záhy pádí do holywoodského závěru. Už zbývalo pouze visení za ruku nad propastí, sebeobětování černocha a pořádná erotická scéna (vlajka a hřbitov byly).
Pokud máte potřebu něco podobného vidět a zasmát se víc, raději zajděte na starého dobrého Carreyho, před 13 lety to byl Lhář, lhář a před dvěma roky Yes Man. Vtipnější nadsázku při představě Boha zase najdete ve filmech Bruce Almighty a snad dokonce i v Ewan Almighty.
Moje krev (4/10)
Polský film je nevypočitatelný, nikdy nevíte na co narazíte. Od filmu Moje krev (Moja krew) jsem čekal výrazný střet kultur. K tomu došlo, ale pouze na příliš elementární úrovni - Vietnamka potřebuje polské občanství, smrtelně nemocný Igor jí ho poskytne výměnou za slib, že mu porodí dítě.. Téměř naturalistické scény hrubého Igora prvoplánově kontrastují s mladou křehkou Vietnamkou. Ohrané imigrantské téma opepřené naturalitou, strachem ze smrti a sprostými slovy nepřináší žádné hluboké myšlenky. Divák může pouze přemýšlet, proč se hrdinové chovají nelogicky a zda se podivná love story neodehrává nějak moc dlouho.
Syn lovce orlů (7/10)
Na závěr dne jsem si vybral film z mongolských stepí Syn lovce orlů (Die Stimme des Adlers; The Eagle Hunter´s Son; oficiální web, CSFD). Německý název je z neznámého důvodu jiný, v překladu znamená "Hlas orla", což je možná i výstižnější. Režisér René Bo Hansen se podílel i na scénáři a evidentně film postavil jako jednoduchou mongolskou pohádku z dnešní doby s důrazem na krajinu a zvířata, samozřejmě především orly. Pokud od filmu nečekáte příběh, propracované postavy s hlubším podtextem vysvětlující jejich jednání, a chcete se pokochat přírodou, tak je to v pořádku. Pokud chcete vidět něco více než další "road-movie" v netypické zemi, ale s jednoduchými dialogy, místy radikálními střihy a jen základními emocemi, musíte jít jinam. Na druhou stranu film přináší aspoň zamyšlení nad rozdílem mezi životem ve městě a na venkově, který se zvětšuje i v Mongolsku. Film podtrhuje význam rodiny, souladu s přírodou, ale nemoralizuje, pouze ponechává postavy neměnnému osudu.
Zkažené státy americké (7/10)
Druhý film jsem si vybral, protože mě problematika nekončícího problému Palestina/Izrael zajímá a rád bych si doplnil informace o tom, jak tyto národy žijí. Film Zkažené státy americké (Amreeka; CSFD) se od průměru imigrantských filmů moc neliší, standardně ukazují problém imigrantů do "Země svobody", kde i vzdělaní lidé mají problém najít kvalifikovanou práci a končí (v lepším případě) ve fast foodech.. Dále se hlavní hrdinové musí potýkat s projevy rasismu a xenofobie, což posílily události 11. září a následná nekončící "válka s terorem".
Film nakousává řadu problémů, s kterými se imigranti střetávají, ale nic nedotáhne do konce, nechce diváka traumatizovat tvrdou realitou a tak většina situací končí pousmáním se v kulturní odlišnosti Palestinců nebo pozitivním zásahem zvenčí (ředitel školy, Matt z bistra). Je vidět větší soudržnost palestinské rodiny, ale na druhou stranu i asimilace jejích dětí (mluví doma anglicky, mají vlastní pokoje, názory, jedí hamburgery..).
Pokud o tématu imigrantů nevíte nic a nechcete se příliš stresovat, na film běžte, něco se dozvíte a i trochu se zasmějete. Pokud se však o téma zajímáte více, nic nového se v tomto filmu nedozvíte. "Happy-end" rukopis mladého amerického režiséra je příliš znát.. Co si myslíte vy?
Panenské zápisky (7/10)
Festival Febio pro mě začal v podstatě dokumentárním filmem Panenské zápisky (The Virgin Diaries; CSFD) popisující cestu mladé ženy jménem Fatiha z Maroka, která je ve svých 28 letech panna, jak jí velí islám, ale zároveň se rozhodla pokládat pro ni zcela legitimní, ale nepříjemné otázky islámským duchovním o předmanželském sexu, resp. panenství. Proč muži nic takového nedrží a ženy to nemohou vyžadovat? Musí se mladá dívka skutečně vzdát rozkoší do okamžiku manželství (které navíc může být předem domluveno rodiči)?
Snímek natočili dvě ženy, což jistě jejich misi za výkladem islámu v těch nejchoulostivějších tématech příliš nepomohlo. Z bezpečnostních důvodů se mnoho věcí do snímku ani nedostalo. Předsudky v Maroku jsou obrovské a odvážné ženě celé natáčení dost zkomplikovalo život. A to natolik, že americká režisírka Jessica Hope Woodworth (byla přítomna krátké diskusi po filmu), Fatihy přítelkyně, ji několik let již neviděla, protože rodina Fatihy s tvorbou filmu nesouhlasila. Vliv rodiny i na dospělé je tak v Maroku enormní a obě ženy tomuto dokumentu přinesly své osobní oběti.
A to je pro rok 2010 všechno.
Febiofest 2009
Moje první Febio..
Bubeník (9/10)
Závěr festivalu pro mě představoval film Bubeník, který mě velice přijemně překvapil. Kontrast mafiánského světa Hong-Kongu s přírodou až poetikou lesů a hor na Tchai-wanu potěšil většinu diváků, kteří neváhali jít na tento film kolem 23 hodiny. Bubnování - ústřední téma snímku - není pouhé máchání paličkami, ale jak hlavní hrdina záhy zjišťuje, také bytostné propojení ducha a těla. Právě sekvence z tábora a vystoupení zenových bubeníků ve vás zanechá (paradoxně za zvuku hlasitých bubnů) skutečný klid. Od nejlepšího hodnocení film strhává jistá předvídatelnost a zejména poněkud olysalé schéma nafoukaný rozmazlený kluk + duchovní zážitek + (zprvu odtažitá) krásná mladá dívka -> polepšený kluk s novou náplní života získá i dívku. Vše ostatní ale dokonale funguje a zvolené exteriéry, hudba, humor i napětí jsou smíchány do chutného koktejlu takovým způsobem, že necelé dvě hodiny utekly jako voda. Dávám 9/10.
Servis (4/10)
Je dobře popsáno v anotaci: "Snímek Servis realisticky zachycuje každodenní život rodiny, která ve filipínském městě Angeles provozuje pornokino. Ve všedních situacích se pozvolna vyjevují rozvrácené a napjaté vztahy mezi rodinnými příslušníky, ale také celková zpustlost kina i jeho návštěvníků."
k tomu není moc co dodat, syrová fimařina dorazila i na Filipíny, jejichž reálie, na které jsem se těšil, jsou omezeny záběrem na jeden dům a jeho interiér. Vztahy v rozvětvené rodině jsou předpověditelné a jen to celé ukazuje bezútěšnost života v chydých asijských státech, kde se každý živí jak to jde. Bohužel (i pro ně) nic nového, oko diváka se může rozptylovat leda několika erotickými záběry.
Dávám 4/10.
Tulpan (8/10)
Široce koprodukční film Tulpan vás zavede na kazašské stepi, do jurty a uvede do problémů, kteří takto žijící lidé mají. Konkrétně mladý Asa, který by se chtěl teď po návratu z vojny oženit, aby získal stádo a hospodářství, ale v široké stepi je jen jedna dívka a ta jej nechce. Snímek ukazuje na problému, který mají lidé na celém světě od dob Romea a Julie, v prostředí liduprázné, chudé a poněkud beznadějné a bezútěšné kazašské stepi, kde se kvalita života a úspěch měří počtem živě narozených jehňat.. Film má vtipné momenty, ale ty nejsou jádrem, ani samoúčelné, o to více milé. Použití neherců a pozvolného snímání života ve stepi působí spíše až dokumentárním stylem. Dávám 8/10.
Lásky Astrey a Céladona (5/10)
Popisek mě trochu nalákal na fantasy, ale Lásky Astrey a Céladona byla hříčka ve stylu "pastýřského love story z doby římské", odvaru filmů typu Dekameron. Vágní vyprávění s téměř nulovým dějem je tak zajímavým pohledem na kulturu starověku, pokud tedy lze stavbu snímku považovat za věrohodnou. Film lze asi doporučit jen "tvrďákům" v podobě kritiků, náročných diváků a zabloudivších v kině. Dávám 5/10.
Soi Cowboy (2/10)
Opět jsem nedával pozor a šel na film Soi Cowboy, o kterém již popisek psal, že obsahuje "extrémně dlouhé záběry" a je pro "vyhraněné publikum". Dvě hodiny jsem skutečně protrpěl, protože děj se dá říci za pět minut a forma = černobílý film, dlouhé záběry, ruční kamera a přehnaně vytažený zvuk zachycující každé podrbání na intimních místech. Jeden bod dávám za trochu těch thajských reálií, kvůli kterému jsem na to šel, a druhou za zdařilého pokus o zachycení odcizení rozdílných kultur, které reprezentuje otylý Američan a těhotná Thajka teenagerovského věku, kteří spolu žijí. Pokud mi někdo vysvětlí druhou, krátkou, barevnou část, budu rád. Dávám 2/10.
Méďa (7/10)
Polský "totalitní" film Méďa plný nadsázky, ironie a sarkasmu poplatné době vzniku. Ale do zančné míry i realita tehdejších dnů. Jedná se o takové polské "Básníky": je to vtipné, je to oblíbené a má to pokračování (Kontrolované hovory, Ríša). Polská hvězda Stanisław Tym v hlavní roli předsedy sportovního klubu, který je typický vychcánek plující v režimem tolerovaném proudu zlodějíčků a podvraťáčků. Není to inteligentní humor jako Básníci, ale kdo se chce seznámit s polským filmem přelomu 80. a 90. let nebo je nostalgik, doporučuji. Dávám 7/10.
Inju, bestie ve stínu (9/10)
Druhý můj film Febiofestu, Inju, bestie ve stínu, splnil mé očekávání. Jednalo se o poctu žánru noir detektivky, film ve filmu, s atraktivním prostředím pro nás exotického Japonska a pravdivými reáliemi. Společenský rozměr má v dokumentaci aktivit, které přestože osobní a intimní, nemají v tradičním a konzervativním Japonsku místo.
Jediným záporem filmu je, a to nejsem typickým konzumentem detektivek, že jsem od půlky věděl, jak to dopadne. Na druhou stranu je to perfektně zvládnutá filmařina: dobří klíčoví herci, atraktivní prostředí japonských gejš a ulic Kjóta, skvělá práce s hudbou a kamerou. Ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy obával, kdy na hrdinu něco vyskočí.. atmosféra je skvělá. Mimochodem ukázka, že horor - i když tohle horor není, spíš thriller/drama - nemusí provázet hektolitry krve a pochodující mrtvoly..
Film přišel představit i režisér Barbet Schroeder, takže po promítání byla krátká diskuse. Lidé se sice neptali tak věcně a náruživě jako na JS, ale ono nač se ptát u smyšleného příběhu? Snad jen je zajímavá informace, že přestože film je francouzský, štáb byl kompletně japonský. Mimochodem bylo zajímavé slyšel gejši mluvit francouzsky ;)
Dávám 9/10.
Plynout v paměti (6/10)
FebioFest neberu jako takovou informační a naléhavou nálož jako Jeden svět. Také je to úplně o něčem jiném. O JS jsem napsal hodně, k FF lze říci jen to, že to je klasický festival, možná se záběrem na filmy z oblastí, které se k nám opět moc nedostanou (Asie, Latinská Amerika, severní Evropa a další).
Zatím jsem viděl jen film Plynout v paměti ze soudobé Číny. Země obrovských rozdílů a film sleduje až moc uvěřitelný příběh chudé dívky, která je zatažena do prostituce, což je jediná možnost, jak získat prostředky.. ale trochu se to zkomplikuje. Film dlouhých záběrů na ruční kameru (připomeňte mi, že když je v popisu filmů napsáno "dlouhé záběry", tak tam fakt jsou..) ukazuje současný stav chudých předměstí, zločinu, přestože je v hledáčku kamery jen pár lidí. Dávám 6/10.
Poslední změna: 17.01.2017 (Established 04/2010 by Harry)
Na úplný závěr festivalu jsem si dopřál klasický komerčňák - anglicko-americký film Muži, co zírají na kozy (The Men Who Stare at Goats, CSFD). Film má mnohem hezčí obal, než vnitřek. Český název evokuje úplně něco jiného, než o čem film je a lze se jen dohadovat, jak vysoko česká distribuce při překladu skákala radostí :) Další mašličkou je hvězdné obsazení: George Clooney (mraky filmů, pro mě asi zejména Dannyho parťáci), Jeff Bridges (řada filmů, proslaven by Big Lebowski), Ewan McGregor (řada filmů, pro většinu fanoušků ale především mladý rytíř Jedi z nové trilogie Hvězdných válek), Kevin Spacey (řada filmů, pro mě Pan herec ze snímků Americká krása a Sedm), Stephen Lang (samozřejmě znáte z Avatara) a Robert Patrick (pěkně nám ztloustl a trochu zestárl, ale pro mě je to navždy T1000).
Iránský film Díra (Chaleh, CSFD) je hodně rozporuplný. Někdo v něm uvidí odkazy dávných filmařských mistrů, někdo se unudí k smrti - a oba tyto extrémy jsem viděl. Je pravdou, že těch 100 minut se dá asi strávit lépe, záleží na osobních preferencích. A tak většinový názor bude znít asi jako komentář Tannera z CSFD:
Poslední den Febiofestu jsem viděl nálož tří filmů. Prvním z nich byl německo-izraelský snímek Ajami (Ajami, CSFD). Nejdřív jsem chtěl něco o filmu napsat sám, ale pak jsem zabrousil na CSFD a viděl tam tento komentář uživatele Bubble74:
Vždy se zájmem jdu na snímky sekce asijského kina, ale je to velká loterie. Čínský snímek Soudce (Touxi, CSFD) je inspirovaný podle skutečné události a měl ukázat problematiku čínského soudnictví, vězeňství, korupce, osudy různých lidí s různým pohledem na stejnou věc. Hlavními hrdinami jsou soudce a obviněný muž za krádež dvou aut. V Číně to před deseti lety ještě znamenalo trest smrti. Popis děje slibuje zajímavý snímek, který měl ukázat soudnictví a morální otázky viny, neviny, hodnoty lidského života a podobně.
Film Velké Británie Měsíc (Moon, CSFD) byl snad jediným zástupcem žánru SF na Febiofestu. Popravdě jsem jej tam ani nečekal, ale jeho zařazení mě potěšilo. SF staré školy, bez laserů, výbuchů a hřmotných efektů dokáže ještě oslovit. Hlavním hrdinou této komorní SF je pracovník těžařské společnosti Sam, který je jediným živým obyvatelem lunární základny starajícím se o kombajny na nějakou měsíční rudu (zdroj energie). Velice to připomínalo harvestry z her o Duně :) Společnost dělá Samovi pouze inteligentní počítač, kterého pěkně namluvil Kevin Spacey. Sam to má "za pár" a má se po třech letech vrátit na Zem k rodině. Něco se však zvrtne..
Sám jsem film Li Tong neviděl, takže je tu historicky první externí recenze od Lucky ;o)
Pokud bych nechtěl moc přemýšlet, řeknu, že film Poslední dny Emmy Blankové (De laatste dagen van Emma Blank, CSFD) je prostě divný. A byla by to pravda. Ale ono je to i něco víc. Tentokráte popisek Febiofestu filmu docela sedí. Jiné filmy Alexe van Warmerdama jsem neviděl, ale zdá se, že je to schopný filmař - nejen, že film režíroval, on jej i napsal, složil hudbu a zahrál si v něm - psa. Ulítlých věcí je ve filmu vícero, ale postava psa je skutečně originální. Jak sdělil režisér na besedě, původně zápletku napsal jako divadelní hru. Postavy nejsou vykresleny příliš podrobně, ale žádná z nich není holywoodsky černobílá. Nevadí to, protože celý film stejně nemáte komu "fandit". Despotické ženě libující si ve formální nadřazenosti nebo bandě poklonkujících členů rodiny, kteří jak supi čekají, až matka zemře, aby se mohli vrhnout na její majetek? Film tak upozorňuje na rozklad evropské morálky a významu rodiny.
Na první pohled zajímavá myšlenka - utopický svět bez možnosti lhát (až na jednu výjimku, kterou je náš hlavní hrdina). Jenže na pohled druhý již film Vynález lhaní (The Invention of Lying, CSFD) musí obsahovat něco víc, než vtípky založené na tom, že lidé říkají věci, které by jinak nikdy neřekli. Něco víc není ani banální a těžko uvěřitelná love story. Dlouho jsem neviděl materialističtější film - šlo o záměr nebo si toho autoři ani nevšimli? Z konceptu pouze lehce vyčnívá část filmu věnující se pojetí Boha v dané utopické společnosti. Je ale víra vůbec kategorií pravdy a lži? Může víra v posmrtný život degradovat sebevědomí a relativizovat smysl lidského života? Potenciál této části filmu zůstal nevyužit, příběh záhy pádí do holywoodského závěru. Už zbývalo pouze visení za ruku nad propastí, sebeobětování černocha a pořádná erotická scéna (vlajka a hřbitov byly).
Polský film je nevypočitatelný, nikdy nevíte na co narazíte. Od filmu Moje krev (Moja krew) jsem čekal výrazný střet kultur. K tomu došlo, ale pouze na příliš elementární úrovni - Vietnamka potřebuje polské občanství, smrtelně nemocný Igor jí ho poskytne výměnou za slib, že mu porodí dítě.. Téměř naturalistické scény hrubého Igora prvoplánově kontrastují s mladou křehkou Vietnamkou. Ohrané imigrantské téma opepřené naturalitou, strachem ze smrti a sprostými slovy nepřináší žádné hluboké myšlenky. Divák může pouze přemýšlet, proč se hrdinové chovají nelogicky a zda se podivná love story neodehrává nějak moc dlouho.
Na závěr dne jsem si vybral film z mongolských stepí Syn lovce orlů (Die Stimme des Adlers; The Eagle Hunter´s Son; oficiální web, CSFD). Německý název je z neznámého důvodu jiný, v překladu znamená "Hlas orla", což je možná i výstižnější. Režisér René Bo Hansen se podílel i na scénáři a evidentně film postavil jako jednoduchou mongolskou pohádku z dnešní doby s důrazem na krajinu a zvířata, samozřejmě především orly. Pokud od filmu nečekáte příběh, propracované postavy s hlubším podtextem vysvětlující jejich jednání, a chcete se pokochat přírodou, tak je to v pořádku. Pokud chcete vidět něco více než další "road-movie" v netypické zemi, ale s jednoduchými dialogy, místy radikálními střihy a jen základními emocemi, musíte jít jinam. Na druhou stranu film přináší aspoň zamyšlení nad rozdílem mezi životem ve městě a na venkově, který se zvětšuje i v Mongolsku. Film podtrhuje význam rodiny, souladu s přírodou, ale nemoralizuje, pouze ponechává postavy neměnnému osudu.
Druhý film jsem si vybral, protože mě problematika nekončícího problému Palestina/Izrael zajímá a rád bych si doplnil informace o tom, jak tyto národy žijí. Film Zkažené státy americké (Amreeka; CSFD) se od průměru imigrantských filmů moc neliší, standardně ukazují problém imigrantů do "Země svobody", kde i vzdělaní lidé mají problém najít kvalifikovanou práci a končí (v lepším případě) ve fast foodech.. Dále se hlavní hrdinové musí potýkat s projevy rasismu a xenofobie, což posílily události 11. září a následná nekončící "válka s terorem".
Festival Febio pro mě začal v podstatě dokumentárním filmem Panenské zápisky (The Virgin Diaries; CSFD) popisující cestu mladé ženy jménem Fatiha z Maroka, která je ve svých 28 letech panna, jak jí velí islám, ale zároveň se rozhodla pokládat pro ni zcela legitimní, ale nepříjemné otázky islámským duchovním o předmanželském sexu, resp. panenství. Proč muži nic takového nedrží a ženy to nemohou vyžadovat? Musí se mladá dívka skutečně vzdát rozkoší do okamžiku manželství (které navíc může být předem domluveno rodiči)?
Závěr festivalu pro mě představoval film Bubeník, který mě velice přijemně překvapil. Kontrast mafiánského světa Hong-Kongu s přírodou až poetikou lesů a hor na Tchai-wanu potěšil většinu diváků, kteří neváhali jít na tento film kolem 23 hodiny. Bubnování - ústřední téma snímku - není pouhé máchání paličkami, ale jak hlavní hrdina záhy zjišťuje, také bytostné propojení ducha a těla. Právě sekvence z tábora a vystoupení zenových bubeníků ve vás zanechá (paradoxně za zvuku hlasitých bubnů) skutečný klid. Od nejlepšího hodnocení film strhává jistá předvídatelnost a zejména poněkud olysalé schéma nafoukaný rozmazlený kluk + duchovní zážitek + (zprvu odtažitá) krásná mladá dívka -> polepšený kluk s novou náplní života získá i dívku. Vše ostatní ale dokonale funguje a zvolené exteriéry, hudba, humor i napětí jsou smíchány do chutného koktejlu takovým způsobem, že necelé dvě hodiny utekly jako voda. Dávám 9/10.
Je dobře popsáno v anotaci: "Snímek Servis realisticky zachycuje každodenní život rodiny, která ve filipínském městě Angeles provozuje pornokino. Ve všedních situacích se pozvolna vyjevují rozvrácené a napjaté vztahy mezi rodinnými příslušníky, ale také celková zpustlost kina i jeho návštěvníků."
Široce koprodukční film Tulpan vás zavede na kazašské stepi, do jurty a uvede do problémů, kteří takto žijící lidé mají. Konkrétně mladý Asa, který by se chtěl teď po návratu z vojny oženit, aby získal stádo a hospodářství, ale v široké stepi je jen jedna dívka a ta jej nechce. Snímek ukazuje na problému, který mají lidé na celém světě od dob Romea a Julie, v prostředí liduprázné, chudé a poněkud beznadějné a bezútěšné kazašské stepi, kde se kvalita života a úspěch měří počtem živě narozených jehňat.. Film má vtipné momenty, ale ty nejsou jádrem, ani samoúčelné, o to více milé. Použití neherců a pozvolného snímání života ve stepi působí spíše až dokumentárním stylem. Dávám 8/10.
Popisek mě trochu nalákal na fantasy, ale Lásky Astrey a Céladona byla hříčka ve stylu "pastýřského love story z doby římské", odvaru filmů typu Dekameron. Vágní vyprávění s téměř nulovým dějem je tak zajímavým pohledem na kulturu starověku, pokud tedy lze stavbu snímku považovat za věrohodnou. Film lze asi doporučit jen "tvrďákům" v podobě kritiků, náročných diváků a zabloudivších v kině. Dávám 5/10.
Opět jsem nedával pozor a šel na film Soi Cowboy, o kterém již popisek psal, že obsahuje "extrémně dlouhé záběry" a je pro "vyhraněné publikum". Dvě hodiny jsem skutečně protrpěl, protože děj se dá říci za pět minut a forma = černobílý film, dlouhé záběry, ruční kamera a přehnaně vytažený zvuk zachycující každé podrbání na intimních místech. Jeden bod dávám za trochu těch thajských reálií, kvůli kterému jsem na to šel, a druhou za zdařilého pokus o zachycení odcizení rozdílných kultur, které reprezentuje otylý Američan a těhotná Thajka teenagerovského věku, kteří spolu žijí. Pokud mi někdo vysvětlí druhou, krátkou, barevnou část, budu rád. Dávám 2/10.
Polský "totalitní" film Méďa plný nadsázky, ironie a sarkasmu poplatné době vzniku. Ale do zančné míry i realita tehdejších dnů. Jedná se o takové polské "Básníky": je to vtipné, je to oblíbené a má to pokračování (Kontrolované hovory, Ríša). Polská hvězda Stanisław Tym v hlavní roli předsedy sportovního klubu, který je typický vychcánek plující v režimem tolerovaném proudu zlodějíčků a podvraťáčků. Není to inteligentní humor jako Básníci, ale kdo se chce seznámit s polským filmem přelomu 80. a 90. let nebo je nostalgik, doporučuji. Dávám 7/10. 
Druhý můj film Febiofestu, Inju, bestie ve stínu, splnil mé očekávání. Jednalo se o poctu žánru noir detektivky, film ve filmu, s atraktivním prostředím pro nás exotického Japonska a pravdivými reáliemi. Společenský rozměr má v dokumentaci aktivit, které přestože osobní a intimní, nemají v tradičním a konzervativním Japonsku místo.
FebioFest neberu jako takovou informační a naléhavou nálož jako Jeden svět. Také je to úplně o něčem jiném. O JS jsem napsal hodně, k FF lze říci jen to, že to je klasický festival, možná se záběrem na filmy z oblastí, které se k nám opět moc nedostanou (Asie, Latinská Amerika, severní Evropa a další).