Sapkowski - zaklínač slovanské fantasy

O tom, že fantasy, tedy jeden ze subžánrů fantastiky, nemusí být jen bezduchým omíláním otřepaných schémat a motivů, přesvědčili čtenáře Moorcock se svým antihrdinským Elrikem i Holdstock, přitahující svými jungovskými variacemi. Mýtus, podle něhož je fantasy výsadou především autorů germánského původu (slovanští autoři postrádají patřičný kulturní begráund) se s lehkostí sobě vlastní podařilo rozbít doyenovi polské fantasy literatury, charismatickému Andrzeji Sapkowskému.

Dnes dvaapadesátiletý (*1948) spisovatel vstoupil na polskou literární scénu poměrně pozdě, ale o to rázněji: V roce 1986 přihlásil do povídkové soutěže magazínu Fantastyka svou fantastickou prvotinu Zaklínač. Povídka se umístila na třetím místě a vyšla v prosincovém čísle Fantastyky. Na conu ve Varšavě pak byla vyhlášena nejlepší povídkou roku 1986 – a Sapkowski, pracující v zahraničním obchodě a o polskou fantastiku a dění v polské SF komunitě se nezajímající, se takřka ze dne na den stal hvězdou. A hvězdou se samozřejmě stala i hlavní postava jeho povídek – bělovlasý zaklínač Geralt.

Zaklínač Geralt (J.Komárková)

Sapkowski o svých kvalitách dokázal poměrně hravě přesvědčit: Za jeho úspěchem stojí především nezměnitelný styl, založený na brilantních a lehkých dialozích, bezkonkurenční přesvědčivosti, vtipnosti a výborně zachycené atmosféře, a schopnost inovovat žánr a relativizovat jej. (O důvodech, proč začal psát právě fantasy – i když se v několika povídkách, mj. ve sbírce Tanderedei, ukázal i jako schopný autor klasické SF – hovoří A.S. v rozvoru v Ikarii 12/94: "Na jedné straně jsem začal psát fantasy proto, že jsem ji hodně četl. Tolkien na mě udělal obrovský doje, byl jsem úplně unesen jeho dílem. Ale bylo to také proto, že jsem technický antitalent. Sapkowski je technický idiot, který nedovede řídit auto, neumí opravit nic, co by jen trochu zavánělo elektřinou, protože princip elektřiny je mu naprosto cizí. Ze strojů ovládám jedině troubu na pečení masa.") Sapkowski zbavil fantasy ve svém pojetí onoho zamlženého patosu, který je většině ostatních autorů vlastní a který čtenáře, kteří se dopracovali k občance, často irituje. Vyhnul se "romantickým" archaismům, zahodil vznešený ideál a opustil klasické schéma. Vsadil na velmi lidské charaktery, ironii, moderní jazyk a postmoderní odkazy. Navíc učinil cosi, co mu slavisté se slzou v oku (pokud se ovšem mezi slavisty najde někdo, kdo se o cosi tak pokleslého, jako fantasy coby žánrová literatura je, zajímá) jistě nezapomenou: Svět, v němž se Sapkowského příběhy odehrávají, není světem starogermánské ságy. Je to svět jaksi "multikulturní", inspirovaný i říší slovanské mytologie. Sapkowski se v povídkách také baví parafrázováním řady klasických pohádek, což do příběhů vnáší náboj "návratu" i pro ty, kdo se v pozadí anglosaské mytologie, podkládající anglosaskou fantasy, prakticky nevyznají.

Sapkowski si vybudoval i postavení autority na poli teorie. Například v Ikarii (6/94) publikoval obsáhlejší, poměrně sarkastickou esej V šedých horách zlato není aneb hrst úvah o literatuře fantasy z roku 1992, ve které se zabývá počátky a vývojem žánru, vtipně se jej pokouší definovat (a odmítá odlišení fantasy od sci-fi na základě racionality či iracionality a, věrný své tvůrčí metodě a následující klasika Lema, vymezuje fantasy především ve vztahu k pohádce), velmi trefně kritizuje "klasické", komerčním tlakem a autorskou masturbací kalené tvůrčí postupy ("Autoři se zamilovávají do svých "světů" a jejich map. Jsou-li na mapě Šedé hory a postavám nestačilo pět dílů ke zjištění, že tam zlato není, napíšeme šestý. A v dalším, sedmém, spatříme sousední arch mapy a dozvíme se, co je na sever od Šedých hor – a to je – pardon my french – Planina Šedého hovna.") a analyzuje příčiny "nezralosti" východoevropské fantasy. Zajímavý je rovněž Sapkowského text Ya hoi! Ya hoi! Ya harri hoi! aneb Co mají orkové společného se Shakespearem? (Dech draka, 2/97, 3/97, 4/97), zabývající se Tolkienovými inspiračními zdroji ohledně pojmenovávání bestií.

Český čtenář se se zaklínačem Geraltem mohl poprvé setkat pravděpodobně v roce 1991, kdy v poloprofesionálním časopise AF 167 vyšla Františkem Novotným přeložená povídka Menší zlo. Zaklínač byl tehdy ještě vědmákem. Zaklínače zaklínačem učinil až překladatel Jiří Pilch – v roce 1992 vyšla v Ikarii Sapkowského debutová povídka Zaklínač, avizující vydání autorovy první česky přeložené povídkové sbírky Zaklínač – Stříbrný meč. V roce 1993 následovala sbírka Zaklínač – věčný oheň (v Ikarii opět "ohlášená" povídkou – byl jí Střípěk ledu, podle mého vůbec jeden z nejlepších autorových kousků). Poté Sapkowski vystřídal českého vydavatele – Winstoni nebyli s to zaplatit autorovi honorář, spisovatel tudíž změnil stál a přešel k nakladatelství Leonardo. Následovaly další sbírky: Zaklínač: Meč osudu, Tandaradei a antologie Maladie, uvedená stejnojmennou Sapkowského povídkou, rozvíjející klasickou keltsko-bretonskou legendu o Tristanovi a Izoldě.

Ve své tvorbě Sapkowski zužitkovává vedle nesporného nadání i svůj obchodní talent – svědčí o tom nejen způsob, jakým stvořil svou první povídku o zaklínačovi (viz již zmiňovaný rozhovor Jestli máte rádi Conana, nečtěte mě! v Ikarii 12/94), ale i to, že svět, načrtnutý v povídkách, využil zcela klasicky. Tedy – pro výstavbu románové řady, v které rozvíjí již dříve naznačená témata. Jako romanopisec se Sapkowski osvědčil: Dovoluje si větší rozmach, větší dějový záběr a neztrácí nic ze svého stylu. První část ságy, Krev elfů, vyšla česky v roce 1995, další, Čas opovžení, Křest ohněm a Věž vlaštovky následovaly vždy s ročním odstupem. Poslední, pátý díl Věž vlaštovky je podle všeho plánován na letošní květen. Slibuji si od něj dost – i když ve třetím svazku románu Sapkowski poněkud polevil a podal se klasickému schématu "cesty" (hrdinové poněkud nenápaditě, co se děje i stylu týče, jdou a jdou a jdou), čtvrtý svazek ukázal, že toto zaváhání bylo jen klidem před bouří. Věž vlaštovky je patrně tím nejlepším, co od Sapkowského vzešlo. Autor si s postmodernistickou rozkoší (ačkoli se označení "postmodernisty" brání) hraje s odkazy a dějovými a časovými rovinami, ukazuje, že ovládá nejen svůj svět, ale i čtenáře, a vytrvale dokazuje svůj talent i erudici. Přičemž nadále neutíká z "ghetta fantasy".

Andrzej Sapkowski je jedním z nejpopulárnějších tvůrců fantastiky u nás – svědčí o tom řada ocenění, která získal (cena Akademie SFFH, Ikaros, Ludvík...), prodejnost jeho knih i to, jak byl a je vítán na českých conech. (Pamatuji si na jeho první návštěvu u nás – v roce 1994 byl na prvním ústeckém Bohemiaconu; opilý, hulákající, okouzlující se vrhnul k jakési slečně, nepříliš srozumitelně řka cosi jako: "Znáte Geralta?" Slečna přikývla. Sapkowski se udeřil do prsou. "Tak jsem já.") Přiznávám, že se na "dalšího Sapkáče" docela upřímně těším.

Zaklínač Geralt (J.Komárková)